All content is protected by copyright and may not be downloaded or copied.
logo

Zamrzlá perla Sibiře – fotoexpedice na Bajkal

Po čtrnáctidenním treku mezi majestátními vrcholy Altaje na podzim 2015 jsem se letos v zimě rozhodl vrátit se svým foťákem do země neomezených možností, země kde zítra znamená včera, země, jejíž vojáci na Krymu v žádném případě nikdy nebyli. Ať už si o Rusku myslíme cokoliv, jedno se mu upřít nedá - na jeho téměř nekonečné ploše se skrývají přírodní skvosty, které mohou svojí krásou směle konkurovat Kanadě, Novému Zélandu, Yellowstonu a všem ostatním symbolům té nejhezčí přírody.

Slovo skrývají jsem použil záměrně - s výjimkou poměrně dobře zmapované Kamčatky totiž jen málokdo mimo místních obyvatel o těchto krásných oblastech ví, natož aby reálně uvažoval o jejich návštěvě. Pohoří Altaj a Kodar, poloostrov Kola, náhorní plošina Putorana či nejhlubší jezero světa Bajkal jsou jen některá z míst, které jsou i ve světovém měřítku naprosto mimořádná, avšak turisty téměř opomíjená. V polovině března letošního roku jsem navštívil právě Bajkal, který každou zimu zamrzne tak, že se po celé jeho hladině dá nejen chodit, ale dokonce i jezdit autem. Běžně nedostupná místa se tak stávají rájem pro pár bláznivých fotografů, kteří cestu do srdce sibiřské divočiny během tuhé zimy podniknou.

Tentokrát to kromě mě byli slovenští kamarádi a výborní fotografové Marek se Štefanem a rakousko-ruská cestovatelská dvojka Daniel s Natašou. Příprava na fotoexpedici byla zodpovědná, vodítkem nám nebyly pouze inspirativní obrázky několika ruských fotografů, ale hlavně Markova krátká návštěva Bajkalu rok předtím, kdy stihl během několika dnů vytvořit celou sérii dechberoucích fotek. Výchozím předpokladem našeho plánování byl jednoduchý fakt, že jezero každý rok zamrzne a led na něm je vždy křišťálově čistý, protože na něm nikdy neleží sníh. Skutečně nikdy. Nemůže tam být. Je to naprosto vyloučené.

Asi už tušíte, jak to bylo letos. Když se nám po dvanáctihodinové cestě z Prahy do Irkutsku a dalších pěti hodinách v autě konečně v dálce zjevil vytoužený Bajkal, zdálo se, jako by byla jeho hladina celá bílá. “Blbost, vždyť na Bajkale přeci sníh být nemůže, bude to jen divný odraz světla,” uklidňovali jsme se vzájemně, což nám pomohlo prodloužit optimismus o další tři minuty. Poté jsme už poznali, že jezero je opravdu ukryté pod souvislou vrstvou sněhu a z hodinové diskuze, kterou jsme nad tímto nečekaným odhalením vedli, není publikovatelná jediná věta.

I tady však platí, že všechno špatné je pro něco dobré. Tím, že všechny původní fotografické plány letěly rázem do koše, byli jsme nuceni koukat na jezero úplně jinak a snažit se zachytit jeho krásu v podobě, v jaké ji reálně na místě vidíme namísto té imaginární a idylické, kterou jsme si tvořili poslední týdny v hlavě. Hledání zajímavých prasklin, obrazců a bublin v zamrzlém ledu jsme tak vyměnili například za prozkoumávání břehů jezera, objevování ledových jeskyní a hraní si s krami, které na několika místech vytvořily zajímavé ledové bariéry.

Základnou nám byla po celou dobu vesnice Khuzhir na ostrově Olkhon, kde jakoby se zastavil čas někdy v padesátých letech. Myslel jsem si, že Bajkal coby skvost ruské přírody bude oblíbenou destinací bohatých Moskvanů s na místní poměry vymakanou infrastrukturou, ale opak byl pravdou. Na místo jezdí jen pár dobrodruhů a milovníků přírody, čas od času se tu  ještě na den otočí autobus s čínskými turisty, ale tím výčet návštěvníků víceméně končí. Od letošního roku je na jezeře navíc vzhledem ke kritickému poklesu množství ryb zakázán rybolov, čímž odpadlo to úplně poslední turistické lákadlo. Tomu všemu odpovídá také šíře a kvalita služeb. Lépe řečeno úže a nekvalita služeb :)

Nicméně jako správný fotograf přírody nemám problém přežít dva týdny v divočině jen na banánech a müsli tyčinkách, takže ani zde mě absence čehokoliv připomínajícího aspoň vzdáleně dobré jídlo nevyvedla z rovnováhy. I když přiznávám, byly chvíle kdy jsem u večeře uvažoval, zda smrt hladem nebude přeci jen příjemnější variantou. Jako tehdy, kdy mi na talíři přistál zajímavý druh ryby, která měla jen kosti a šupiny. Hned jsem si vzpomněl na Radio Jerevan a putovní výstavu masa. To jsou ale jen maličkosti, které nemohou dojmy z největšího jezera na světě v žádném případě pokazit.

Mapa nelže, Bajkal je opravdu velký a s tím souvisí i nutnost přesouvat se z místa na místo autem.  K tomu nám skvěle posloužil poctivý kus sovětské ocele s pohonem čtyř kol a názvem UAZ 452. Byť vypadá toto vozítko ze šedesátých let na pohled legračně a na respektu mu nepřidají ani přezdívky tabletka nebo bochánek, v terénu dokáže věci, které by jen těžko zvládl kterýkoliv ze sériových off-roadů prodávaných v Evropě. Přejezdy přes ostré ledové kry či obrovské balvany, stoupání do extrémně prudkých kopců i létání přes standardní třicet centimetrů hluboké díry ruských silnic, to vše zvládá levou zadní. Vzhledem k nedostupnosti těch několika pěkných míst, které pro nás Bajkal ušetřil od sněhu, jsme v tomto vozítku strávili mnoho desítek hodin. A ani pohodlí nebylo špatné, spalo se mi v něm i během skákání přes ledové trhliny rozhodně lépe, než na zhruba 170 cm dlouhé a 3 cm vysoké matraci v pokoji.

Další zajímavostí je, že jsme dostali pokutu. Oficiálně se totiž na bajkalský led smí vjet pouze na hlavní dálnici spojující jih a sever jezera. Stovky ostatních cest, které místním krátí cestu do města, k doktorovi či na nákup často o mnoho hodin, jsou zakázané. Jednou za čas tak vjede na jezero policejní žigulík a soudruzi v beranicích ve velkém rozdávají pokuty, které jsou na místní poměry opravdu vysoké (v přepočtu 700 Kč). To jsou chvíle, kdy zůstává rozum stát a člověku je místních lidí opravdu líto. Žádní turisté, žádný rybolov, žádná práce, zima jak v ruským filmu a stát místo jakékoliv podpory hledá ještě další způsoby, jak lidem už tak těžký život v těchto drsných podmínkách ještě znepříjemnit.

Fotograficky jsme nakonec rozhodně nestrádali. Ačkoliv ošklivých dnů s modrou oblohou bez mraku mohlo být rozhodně méně, zažili jsme i povedené východy a západy slunce, kdy obloha hrála všemi barvami a v ledových krách na jezeře se krásně odrážely barevné sluneční paprsky. Když se pak několik dnů před naším odjezdem zvednul vítr a Bajkal na několika místech odkryl i ony vysněné plochy čistého ledu se spoustou prasklin, vytvářejících různé obrazce či geometrické linie, bylo nám jasné, že ta štreka téměř na konec světa stála za to.

PS: Na roztřídění a úpravu mnoha gigabajtů pořízených fotek budu potřebovat ještě několik týdnů, takže zatím k článku přikládám jen několik dokumentů z cesty :)

Comments are closed.