All content is protected by copyright and may not be downloaded or copied.
logo

Pokles morálky aneb zničená příroda jako novodobý symbol krásy?

Před pár dny jsem měl s jedním z fotografických kolegů zajímavou výměnu názorů, která mě motivovala k napsání tohoto článku. Tématem bylo takzvané Moravské Toskánsko, kopcovitá oblast poblíž Kyjova, kam jezdí za vidinou rychlé instagramové slávy lidé z různých koutů světa a krajinu, jež v sobě skrývá snad všechny nechutné věci které kdy člověk přírodě provedl, prezentují jako ráj na zemi. Na začátek přiznávám, že jsem ve věcech týkajících se devastace přírody naší civilizací možná trochu přecitlivělý a až příliš snadno se nechám vytočit lidmi, kterým jsou tyto problémy lhostejné, záměrně před nimi zavírají oči nebo se je snaží zlehčovat. A přesně to je případ humbuku okolo zmíněného jihomoravského zázraku.

Opravdu jsme klesli tak hluboko, že za nejkrásnější místo České republiky se často označuje oblast, ze které člověk surově vymlátil všechno živé, od divokých zvířat a ptáků až po lesy a pastviny, aby dal vzniknout nekonečným kilometrům hnojivy a jinou chemií napuštěných polí? Násilná kolektivizace, prostřednictvím které komunisti na konci čtyřicátých let tuto scenerii uměle vytvořili, je jednou z nejčernějších kapitol v dějinách našeho státu. Popravami nepohodlných kulaků začínaje, totální likvidací přírody konče. Ani snad není potřeba jít více do hloubky a zabývat se pojmy jako větrná a vodní eroze nebo přiblížit vliv pěstování monokultur na půdu pod nimi. V dané oblasti zkrátka proběhla regulerní krvavá poprava přírody a namísto toho, aby se dnes v 21. století na vniklý problém upozorňovalo a na následky této mimořádné lidské bezohlednosti dívalo skrz prsty, jsou tu čím dál silnější tendence prezentovat tuto ekologickou katastrofu jako pýchu české krajiny.

Z historického hlediska by člověk, tvářící se jako fotograf přírody, měl nejen využívat její krásy pro svojí seberealizaci, ale zároveň by měl být jakýmsi patronem její ochrany a když ne aktivně, tak aspoň symbolicky bojovat za její zachování pro další generace. Jinými slovy - neměl by z přírody pouze brát, ale také jí něco dávat nazpět. Tak to je nastavené po dlouhá desetiletí, od časů Ansela Adamse či později Galena Rowella. Tito velikáni krajinářské fotografie, na jejichž knížkách jsem vyrostl, šířili kromě úchvatných snímků i osvětu o ochraně přírody a potenciálních hrozbách mezi obyčejné lidi a i díky nim můžeme dnes obdivovat téměř všechny americké národní parky v jejich původní podobě. Bohužel, s boomem digitální fotografie se v posledních letech mnoho věcí změnilo k horšímu. Opravdových krajinářů s citovou vazbou na přírodu, snažících se zachytit její skutečnou krásu a předat její příběh prostřednictvím fotografie dalším lidem, ubývá na úkor honičů lajků, kteří mají před očima pouze přibývající followery na svém účtu a ani se nesnaží předstírat jakýkoliv respekt či starost o přírodu. A jen tento posun standardů a hodnot v krajinářské fotografii mohl dát vzniknout něčemu, jako je ono Moravské Toskánsko. Nekonečné kilometry Babišových řepkových polí jsou tak v dnešní společnosti stavěny mnohem výš než skutečné přírodní klenoty naší země typu Šumavy, Krkonoš nebo třeba Beskyd.

Fotografie je mocná zbraň a může změnit svět. K lepšímu i k horšímu. Jakkoliv mohou následující přirovnání působit na první pohled absurdně, vidím v nich jasnou paralelu s našim problémem. Začnu předloňskou fotkou utonulého syrského chlapce na břehu Středozemního moře. Jedno zmáčknutí spouště fotoaparátu tehdy dokázalo víc, než tisíce novinových článků před ním. Podobně jako fotka hladovějícího dítěte, na které číhá o několik metrů dál sup, jíž pořídil v roce 1993 v Súdánu Kevin Carter. Ta šokovala celý svět a iniciovala velkou humanitární podporu hladomorem zmítaného státu. Obě tyto tragédie byly zachyceny citlivě a zpráva směrem k divákům byla jasná - stalo se něco strašného, prosím, zamyslete se nad tím. Jsem si jistý, že kdyby autoři těchto dvou fotografií navštívili zmíněná moravská pole, zajisté by neposílali do světa kýčovité obrázky západu slunce se zprávou, jak je na světě nádherně a pěti smajlíky. Stejně jako to neudělali u fotek, které je proslavily. Když se stane špatná věc, měla by být prezentována jako špatná. Pokud budeme z různých důvodů měnit realitu a vydávat jí za dobrou, stane se z fotografie nebezpečná zbraň.

Rád bych věřil, že adorace Moravského Toskánska je primárně způsobena nedostatkem informací o tomto problému, a jen z menší míry pohrdáním člověka přírodou. Nerad bych se dožil toho, že se jedna z největších ekologických katastrof na našem území skutečně stane symbolem české krajiny a dá vzniknout dalším podobným místům. Vždyť naše hory nejsou tak vysoké a nedostupné, aby na ně nemohl vylézt kdokoliv a pokochat se opravdovou Přírodou s velkým P. Hezké fotky se tam sice nerozdávají zadarmo, fotograf musí hodně chodit, koukat okolo sebe a nasávat tu úžasnou atmosféru, ale když si pak počká na dobré podmínky, výsledkem může být mimořádná fotka s charakterem a příběhem. A o tom by krajinářská fotografie měla být. Nikoliv o cvakání traktorů Agrofertu na chemií prolezlých polích pár metrů od silnice.

Ale to je už jen o svědomí každého jednoho fotografa.

Comments are closed.